LOUČOVICKÝ MLÝN (Kienmühle)

Autor příspěvku: rz52. (Poslední aktualizace provedena dne 27.9.2021)

Loučovický mýn (v orig. něm. Kienmühle) býval jedním z vodních mlýnů na Hodslavském potoce. Lokalita, kde dříve stával, bývala administrativně přiřazována pod nedalekou ves Lopatné. Z hlediska geografického se jedná o nejvýchodnější a současně nejníže položenou historickou lokalitu obce. Je vzdálena cca 2,5 km SV směrem od centra obce a nachází se na současném trojmezí mezi obcemi Lipno nad Vltavou, Loučovice a Vyšší Brod v nadmořské výšce 650 m n.m. Kolektivizace zemědělské výroby zavedená v celém okolí v 50. letech 20. století zapříčinila úplný zánik mlýna i veškerých budov a v současné době se jedná o sídlo zcela zaniklé (viz klasifikace CZ_RETRO).

Stručně k územně správnímu vývoji a členění lokality


První písemné připomenutí mlýna nacházíme v urbáři vyšebrodského kláštera z roku 1530, ve kterém jsou pod lokalitou Khiemul zapsány povinné svatojiřské a svatohavelské odvody jediného usedlého označeného jako mlynář (v orig. lat. Wolgangus molendinator), jehož odvody plynou právě ze mlýna (v orig. lat. de molendino). Systematicky jsou tyto platby zapsány pod rychtářstvím Bolechy (v orig. lat. Judicionatus Wollechen), pod kterým je potom mlýn spravován po celou dobu feudálního zřízení až vzniku místních obcí v polovině 19. stol.

Zápisy vztahující se k této lokalitě nacházíme i v urbářích a dalších evidenčních knihách panství Rožmeberk (poprvé v urbáři z roku 1578, kde je lokalita zapsána jako Khüenmül), nicméně veškeré tyto zápisy se vztahují pouze k platbám z tzv. přespolních rejtů (v orig. něm. Aüslendtischen Reütter), které se fakticky nacházely na území katasterních obcí Dvorečná a Loučovice. O pravou feudální roztříštěnost se tak nikdy nejednalo a jedinými feudálními vlastníky a správci v pravém slova smyslu byly po celou dobu feudálního zřízení vyšebrodští Cisterciáci, resp. držitelé vyšebrodského klášterního velkostatku.

Samotný mlýn měl po dlouhou dobu charakter relativně odloučeného sídla, jako samota ale nikdy vykazován nebyl. Lokalita ovšem v minulosti tvořila samostatné evidenční místo vyšebrodské vrchnostenské kanceláře, která jako Kienmühle dlouhodobě evidovala pouze samotný mlýn. A to i v dobách, kdy se v okolí mlýna již začaly objevovat další obytné domy, které však vyšebrodští formálně řadili pod nedalekou ves Lopatné. Při vzniku místních obcí se lokalita Kienmühle stává samostatnou místní částí osady Lopatné spadající pod místní obec Bolechy. I nadále je však jako Kienmühle vykazován pouze stejnojmenný mlýn. Zcela zásadní změnu v tomto směru přináší až nové administrativně správní a statistické členění osady Lopatné zavedené koncem 20. let 20. století, podle kterého pod místní část Loučovický mlýn (něm. Kienmühle) patřily v podstatě všechny lopatenské domy vystavěné podél Hodslavkého potoka. K detailům viz popis lokality Lopatné. 

V historických písemných pramenech se setkáváme s výhradně německým názvem Kienmühle nebo Kienmühler, resp. s jeho různými podobami odpovídajícím praxi zápisu metodou "piš jak slyšíš". Počínaje přelomem 18. a 19. století je potom původní historický název mlýna v pozemkových knihách postupně nahrazován prostým slovním spojením "mlýn ve vsi Lopatné" (v orig. něm. např. Mühle in Dorfe Lapetnee). Již ve vyšebrodské gruntovní knize pro rychtářství Bolechy z roku 1777 přitom není mlýn jako samostatné evidenční místo v rejstříku vůbec vykazován a je součástí vsi Lopatné. Původní německý název mlýna jako takového je jednoznačně odvozen od názvu nedalekého vrchu Luč (něm. Kien). Z hlediska etymologického i gramatického se tak jeví jako nesprávné použití českého adjektiva loučovický v jeho českém názvu Loučovický mlýn, který přichází se vznikem samostatného čsl. státu a zavedením dvojjazyčných místních názvů, neboť tento název nesprávně navozuje dojem příslušnosti mlýna právě pod ves Loučovice (něm. Kienberg), pod kterou však mlýn historicky nikdy nepatřil; nikoliv tedy jeho spojitost s vrchem, od jehož názvu je název odvozen (a od kterého je odvozeno i jméno uvedené vsi). Jako vhodnější by tedy bylo užití slovního spojení za využití adjektiva lučský, tedy Lučský mlýn.

Stručně k vývoji sídelní struktury, k majetkovým poměrům a k obyvatelstvu


Ze zápisů provedených do vyšebrodského urbáře z roku 1530 je možné dovozovat pouze to, že usedlost mlynáře Wolganga tvořil samotný mlýn. Z žádného jiného majetku poplatky podle tohoto urbáře vyšebrodské vyrchnosti neplynuly. Podle zápisu převodu mlýna do sirotčí knihy v roce 1607 po smrti Mathese Khüenmülnera jsou součástí usedlosti také gruntovní pozemky (v orig. něm. Mül samht den Grundt), přičemž součástí pozůstalosti po zemřelém mlynáři byl i rožmberský rejt (freyreit) o výměře 33 a 1/4 jitra. O podobě samotného mlýna se však ani v této knize nic nedozvíme.

Již záznamy v berní rule z roku 1654 charakterizují mlýn jako mlýn vlastní o 1 kole. Tehdejší vlastník mlýna Matthias Khienmillner (v záznamech vedený jako Matěj Kienmüllner), jenž měl vlastnosti osedlého, obhospodařoval 20 výsevkových strychů rolí s dobrou, žitnou půdou. V Soupise je vykazován jako 30tiletý a kromě něj měli v mlýně bydlet jeho žena Anna, pacholek Caspar, děvečka Christina a zedník Georg. Zda měl již tou dobou děti není zřejmé. Pokud ano, byl celkový počet obyvatel mlýna o něco vyšší.

Podle poddanských fassí tereziánského katastru z roku 1713 hospodařil tehdejší vlastník mlýna Wenzl Khüenmillner na 15.1 výsevkových stryších polí a 12 vozech luk. Jeho mlýn byl v této berní evidenci charaktarizován jako mlýn o 1 kole na nestálé vodě.

Poměrně cenným zdrojem informací ve vztahu k podobě mlýna jsou potom podklady z operátu stabilního katastru z 1. pol. 19. století. Kromě přesné polohy a podoby mlýna a přináležejících gruntovních pozemkv, které v té době patřily Martinu Friedlovi, můžeme z indikační skicy zjistit podobu poměrně dlouhého vodního náhonu, jehož zdrojovou vodotečí byl Hodslavský potok. V době formonání stabilního katastru přitom měl mlýn podobu již poměrně rozsáhlé selské usedlosti.

Při prvním československém sčítání v roce 1921 byl mlýn, nesoucí již dlouhodobě čp. 6 pro ves (osadu) Lopatné, majetkem manželů Alberta a Marie Irsigler. Sami majitelé však ve mlýně nežili. Celkem 11 obyvatel mlýna zjištěných zde při tomto sčítání tvořili rodiny papírenského dělníka Wenzla Schimpla (5 osob) a mlynáře Aloise Donabauera (6 osob). Podle vyplněného sčítacího archu přitom předchozím mlynářem (ještě v roce 1914) byl jeho otec Albert Donabauer

Po poválečném odsunu původních obyvatel německé národnosti byl mlýn jednou z prvních usedlostí, která byla opětovně osídlena (převzetí usedlosti Janem a Kateřinou Jarošovými je v návrhu přídělového plánu datováno již dnem 1.5.1946). Následná kolektivizace zemědělství v podobě vzniku JZD Bolechy a především pak Státních statků však měla za následek zánik mlýna, který byl postupně zbourán a do současné doby z něj nezbylo vůbec nic. 

Držitelé mlýna v letech 1530 - 1881


Jednotlivými držiteli usedlosti Kienmühle v letech 1530 až 1881 byli:

1530 Wolgangus  vůbec první známý držitel mlýna zapsaný do urbáře;
1551 Wolgangus v urbáři z roku 1530 zapsána v roce 1551 poznámka u jména Wolgangus; pravděpodobně šlo o změnu v držiteli mlýna se stejným jménem, což byl s největší pravděpodobností syn původního mlynáře;
1601 Mathes Khienmulner další držitel zaspaný jako nástupce do urbáře z roku 1530 v roce 1601; pravděpodobně se jedná o syna předchozího držitele mlýna; přídomek Khienmulner se objevuje v Sirotčí knize; 
1616 Lorenz Khienmillner poslední držitel zapsaný do urbáře; přídomek Khienmillner se objevuje až v gruntovní knize z roku 1637; byl synem Mathese Khienmulnera; podle zápisů do Sirotčí knihy převzal mlýn po smrti svého otce již v roce 1607;
1638 Matthias Khienmillner starší syn Lorenze Khienmillnera; usedlost i s mlýnem a vším příslušenstvím kupuje (přebírá) po smrti svého otce v roce 1638; 
1663 Bartl Kienmillner syn Matthiase Khienmillnera; usedlost i mlýn přebírá (kupuje) od svého otce Matthiase v roce 1663;
1708 Ventzel Kienmillner též uváděný jako Wenceslaus Khüenmillner; syn Bartla Kienmillnera; usedlost i mlýn přebírá (kupuje) po smrti svého otce Bartla v roce 1708;
1735 Sebastian Khienmillner syn Wenzla Kienmillnera; usedlosti a mlýn přebírá (kupuje) od svého otce v roce 1735;
1779 Albert Khüenmüllner syn Sebastiana Khienmillnera; usedlost a mlýn přebírá (kupuje) od svého otce Sebastiana v roce 1779;
1794 Ursula Khüenmüllnerin a Jakob Mautner v roce 1794 přebírá po smrti svého manžela Alberta mlýn i usedlost vdova Ursula; následně se tato znovu provdává za Jakoba Mautnera, který se tak stává držitelem mlýna i usedlosti;
1801 Albert Irsigler mlýn i usedlost kupuje od Jakoba Mautnera v roce 1801;
1825 Martin Friedl po smrti Alberta Irsiglera kupuje mlýn i usedlost od poručníka (v orig. něm. Vormund) nezletilých dědiců Philippa Kemppla a stává se tak jejich dočasným držitelem;
1844 Joseph Irsigler přebírá mlýn a usedlost od svého nevlastního otce Martina Friedla a stává se tak nástupcem po svém zesnulém otci Albertu Irsiglerovi;

Ostatní údaje budou doplněny dodatečně. Na jejich přípravě se pracuje.

Podmínky použití informací:

Není-li u jednotlivých příspěvků, článků a ostatního textu uvedeno jinak, je veškerý textový obsah těchto webových stránek volně k dispozici a je zpřístupňován v rámci licence Creative Commons BY-SA 3.0 CZ. Obrazový obsah může být chráněn autorským zákonem. V případě zájmu o použití některého z obrázků či fotografie nás neváhejte kontaktovat.

CC BY-SA

Administrace

HISTORIA LIPENENSIS

Stránky věnované historii obce Lipno nad Vltavou